Herecké umění Františka Němce

Často jste ode mě (a nejen ode mě!) mohli při různých příležitostech slyšet, že v Ungeltu je vždy na prvním místě „herecké umění“. Záměrně se u toho vyhýbám slovu „herec“, protože nechci navodit dojem, že upřednostňujeme herecké ego nad dílem. Málokdo totiž pojem herec na první poslech pochopí komplexně, tedy jako umělce, který je, slovy francouzského teatrologa Patrice Pavise, „živým spojením mezi autorovým textem, režisérovými pokyny ke hře a divákovým zrakem a sluchem“. 

Když si na tuto definici vzpomenu, mám chuť ono „živé spojení“ rozšířit o čtvrtý a pátý element – o duši herce a o jeho hereckého partnera. Možná namítnete, že si protiřečím. Ale nemluvím teď o egu, mluvím o osobnosti umělce, jehož zkušenosti, prožitky, vzdělání, zážitky, pocity, zkrátka úplně veškerý vnitřní život (a koneckonců i jeho tělo) je materiálem k herecké tvorbě. A právě tento navýsost intimní „materiál“ vede nepřetržitý dialog s autorem, režisérem, divákem a spoluhráčem, který ústí ve smysluplnou divadelní událost teď a tady.

Tohle je pro mě herecké umění.

Kdykoli o něm přemýšlím, nemůžu vyhnat z hlavy Františka Němce. Jeho komplexní herecká osobnost se pro mě stala jakýmsi ideálem – způsob, jak všech pět zmíněných elementů oživuje, propojuje a balancuje mě mnohokrát ubezpečil, že herecké divadelní umění má smysl i budoucnost (tváří tvář tomuto umu je bezzubý jak film, tak umělá inteligence).

Vybavujete si okamžik v záznamu Hamleta z Národního divadla, v němž se František Němec naklání nad členy herecké družiny a pronáší slavný Shakespearův monolog k hercům (v překladu Břetislava Hodka)? „Všechno dělejte s citem. Musíte si osvojit a vypěstovat kázeň i v proudu, v bouři, řekl bych přímo ve smršti svých prožitků, aby byly vytříbené. Ale nebuďte zase příliš krotcí. Ať má nad vámi kontrolu váš vlastní zdravý rozum.“ Pronáší ho s vášnivou naléhavostí přímo 1. členovi herecké družiny v podání Miroslava Macháčka (taktéž režiséra této inscenace z roku 1982).

Hamlet jen těžko mohl pochybovat o tom, že šedovousý bard jeho milé a ceněné herecké družiny o něčem tak podstatném neví. Přesto si nedokáže pomoci, nedokáže to neříct – tak mu na tom záleží. Je možné pochybovat, že na tom nezáleží i Františku Němcovi? Tato pasáž vystihuje, v čem je František Němec nepřekonatelný: nikdo neumí jako on propojit spontánní, vášnivý a hravý cit s pokorným rozumem a kázní. Jak to dělá?

Měrnou jednotkou je pro něj dramatický text. Jeho živé spojení s autorem nepolevuje ani v jedné fázi příprav, natož pak během reprízování. Nikdy. Když František Němec přijde na první čtenou zkoušku, umí text. Celý. Je to metodika, se kterou jsem se u nikoho jiného nesetkal. Má totiž svá rizika, ta se však netýkají Františka Němce, protože on zkrátka „umí číst“. A číst (tj. vnímat) drama je disciplína sama o sobě. Jednak ho nemůžete číst „po větách“, ale „po situacích“ a jednak si musíte být neustále vědomi jeho možností. Je třeba se vyvarovat předčasné interpretace. Číst dramatický text je jako nepřetržitě otvírat okna ve velkém domě a vyhlížet jimi do záhybů krajiny, přestože vás něco uvnitř neustále nutí tato okna zavírat a dívat se jen na pohodlný a vám známý pokojíček.

Ostříží zrak Františka Němce vyhlíží do všech světových stran; nevyhlíží jen z oken, on se dívá skrze zdi! Přijde na první zkoušku se znalostí textu, avšak s otevřeným hledím. Přestože se v labyrintu dramatu už mnohokrát toulal, nic do něj uměle nevkládá. Svou obří erudici – o textu, autorovi, historickém kontextu atd. – využívá k uvolněné tvorbě. Vždy je připraven nabízet a přijímat. Nikdy totiž nezapomíná, že divadlo je kolektivní tvorba.

Ke každému ze svých partnerů – ať už k režisérovi, hereckým kolegům, garderobkám, technikům či nápovědce – přistupuje nikoli se schovívavostí zkušenějšího, ale s úctou. Nikomu nezasahuje do jeho jedinečného procesu. Když je třeba, pomůže, když je třeba, mlčí. Vzpomínám, jak se Jana Štěpánková při zkoušení Pardála durdila, že František Němec tak brzy umí text. Ona se ho doma naučit nechtěla, neboť potřebovala následovat svůj herecký pud a odhalovat autentičnost replik až na zkouškách. Dvě zcela odlišné herecké metodiky by mohly snadno do sebe narazit. Nenarazily. Jsem přesvědčen, že i díky osvícenému přístupu Františka Němce.

Je však pravda, že když se setkají dvě alespoň trochu příbuzné metodiky, může snadněji vzniknout něco výjimečného. Asi tušíte, kam mířím – k inscenaci Pan Halpern a pan Johnson. Souznění Františka Němce s Petrem Kostkou a režisérem Ladislavem Smočkem bylo tak obrovské, že si všichni tři těsně před premiérou řekli, že vlastně už zkoušet nepotřebují. Když mi tuto historku poprvé Milan Hein vyprávěl (bohužel jsem tehdy ještě u toho nebyl), nevěřil jsem vlastním uším. Ale skutečně se to stalo! Pro Láďu Smočka byla nejdůležitější sehraná autentičnost, kterou v sobě oba herci měli. Nechtěl, aby ji zbytečně „opotřebovávali“ před prázdným hledištěm. Před plným hledištěm ji neopotřebovali dodnes.

Živé spojení Františka Němce s hledištěm, tj. divákem má stejnou kvalitu jako spojení s jeho kolegy. Divák je partner. Neponižuje se před ním a ani nepovyšuje. Jak snadno by z tragikomedie Staří mistři (jeho zatím poslední premiéra v Ungeltu) mohla vzniknout herecká exhibice, jak snadno by šlo tlačit na komické absurdity příběhu z hereckého zákulisí… Co by z toho ale vzniklo? Herecká gymnastika vzdálená od intence dramatického textu. Ne, Františkovi Němcovi nejde o sebe, jde mu o dílo.

Občas se setkám s názorem, že herecké umění vycházející ze spojení s dramatickým textem ustupuje, stárne, ba dokonce vymírá. Vždycky mě to rozesměje. To, že se divadelní scéna a přístupy více a více rozrůzňují, je úžasná věc, z níž vyplývá jen to, že možných cest je spoustu. V Ungeltu jdeme už skoro třicet let po té, po které jde víc jak šedesát let František Němec. Za to, že jsem si uvědomil, jak moc vzrušující toto putování je, vděčím i jemu.

Takže má gratulace k jeho kulatinám musí být nutně spojena s poděkováním za práci, kterou nejen pro Ungelt, ale pro celé české divadlo odvedl a stále odvádí.

Za celý Ungelt mu ze srdce gratuluji. A děkuji.

Pavel Ondruch