Archiv inscenací Ungeltu
Když na našem webu kliknete na Repertoár a posléze sjedete dolů, dřív nebo později narazíte na černobílou sekci – Archiv (vpravo nahoře najdete také přesměrovací tlačítko). Donedávna náš internetový archiv nebyl v kondici. Fotky tam byly buď ve špatné kvalitě, anebo vůbec. O informacích nemluvě. Teď už je všechno jinak. A oprava byl zážitek. Velký.
V ruce jsem měl významného pomocníka – knihu Milana Heina Moje čtvrtstoletí s Divadlem Ungelt, konkrétně pak pasáž s podrobným výčtem všech premiér od počátku Ungeltu. Jako poslední inscenaci jsme ještě před tiskem stihli do přehledu přidat Dobrou noc, mami s premiérou v roce 2021 (kniha vyšla v roce 2020 při příležitosti 25. výročí divadla). Doplnit 11 premiér (od roku 2021 do současnosti) nebyl žádný problém. Vždyť 10 z nich je stále na repertoáru.
Jedenáctou zderniérovanou smolařkou je inscenace Zpívat jako Gigli. Velkolepé filozofické dílo si sice k srdcím diváků krátce po covidové pandemii cestu nenašlo, v mém srdci ale uhnízdilo zásadně. Irská hra Toma Murphyho je bez příkras to, čemu se říká „masterpiece“. Jsem šťastný, že její první české jevištní oživení stihl zaznamenat DRAMOX (k vidění je ZDE).
Přestože jsem text Milanovy knihy při redakci procházel nespočetněkrát, a to včetně repertoárového seznamu, pořád mě v něm něco překvapovalo. Když jsem například na web vypisoval tvůrce inscenace z roku 2008 Láskou posedlí, pípl mi mobil se zprávou od kamarádky, že zemřel doyen ostravského – a rozhodně i českého – divadla Norbert Lichý. A ejhle: autorem hudby k prvnímu vstupu režiséra Janusze Klimszi do Ungeltu, byl právě pan Lichý… Čest jeho památce!
Ale bloudil jsem nejen jmény umělců, ale i časovými údaji. Možná si pomyslíte, že vás doplněná data derniér moc nerozvášní, ale chyba lávky! Fakt, že mimořádně náročná dramatická pitva manželského svazku z pera Edwarda Albeeho Hra o manželství se uváděla od 14. října 1999 do 20. června 2016, je prostě vzrušující. Chantal Poullain jako Gillian se s Jiřím Schmitzerem jako Jackem hádali, rozcházeli a zase sbližovali 387krát… Žádnou jinou inscenaci jsme tak dlouho neměli na repertoáru. A to ani tu nejreprízovanější: Šest tanečních hodin šesti týdnech (mezi lety 2006 a 2016 ji Chantal Poullain, nejdříve s Oldřichem Kaiserem a potom s Pavlem Křížem, zahrála 536krát). Dnes na paty Hře o manželství šlapou stále uváděné Deštivé dny, které měly premiéru před dvanácti lety 2. listopadu 2012.
Rozvášnilo vás to? Pokud ne, tak se spolehněte na fotogalerie. Ke každé inscenaci jsem nahrál většinu dostupného obrazového materiálu. A to i takové vzácné relikvie, jejichž papírové originály bylo třeba oscanovat. Ostatně fotky naší nejlegendárnější inscenace Bouřlivé jaro s Alenou Vránovou a Pavlem Liškou (premiéra v roce 1997) jsme pomocí scanu zachránili za pět minut dvanáct – bedlivé oko na některých z nich určitě zaznamená známky plísně…
To fotky z komorního muzikálu Líp se loučí v neděli s Martou Kubišovou byly v o něco lepším stavu. Fotografie telefonující Marty patří k mým nejoblíbenějším portrétům této divy – a to i ve srovnání s fotkami z Touhy jménem Einodis. Jaká škoda, že se Weberova muzikálová one-woman show hrála kvůli autorským právům jen necelé dva roky (od 21. listopadu 2001 do 19. června 2003).
Staré fotky vás tak nějak přirozeně přinutí podumat o času a stárnutí. Nejvíce mě ulpívající čas pleskl do obličeje paradoxně u Lásky a porozumění. To byla inscenace, v níž na prkna Ungeltu vůbec poprvé vstoupili Richard Krajčo a David Švehlík. Milan tyto talenty propojil sotva Richard přišel z Ostravy do Prahy a sotva David dokončil studia režie na DAMU. Z černobílých fotek (galerii najdete TADY) dýchá živočišná energie, hravost i divokost. Do Ungeltu vtrhlo mládí jako uragán. Mimochodem: díky této inscenaci vznikly Deštivé dny, neboť se na ní Richard s Davidem sblížili tak, že spolu chtěli – ba přímo museli – pracovat dál.
V roce premiéry Lásky a porozumění (2004) měla po čtyřech letech derniéru i v poslední době často zmiňovaná inscenace Jak vraždili sestru Charlie. Tereza Brodská v ní poprvé vstoupila na jeviště Ungeltu, aby se na něj vrátila o dvacet let později v Nadechnout se života. Moc fotek z Charlie není a ty, které se nám podařilo nascanovat neutají, jak úžasné napojení muselo panovat mezi Alenou Vránovou a Terezou Brodskou. Nejvíc je to znát z fotky, kterou jsem nahrál na titulní stranu. Zralá Alena Vránová na vrcholu sil, s životní zkušeností, rozvahou a sebejistotou, versus rozčepýřené kuřátko plné emocí, touhy a nevyčerpatelné energie.
Zavzpomínal jsem si i na Hanu Maciuchovou a Janu Štěpánkovou. A to ani ne na ty inscenace, na kterých jsem s nimi spolupracoval (4000 dnů, Pardál), ale na ty, kdy jsem je ještě obdivoval z temnoty hlediště. Hana Maciuchová poprvé vstoupila na jeviště Ungeltu v Růžových brýlích, kde jsem si díky její spoluhře se Zuzanou Bydžovskou uvědomil, jak přínosné může být setkání dvou odlišných hereckých metod. A u třídění fotek z Na útěku jsem znovu na vlastní kůži pocítil onu nezničitelnou lehkonohou sžíravou ironii, s jakou Jana Štěpánková jako Claude „stírala“ Margot Zlaty Adamovské. Celá řada tónů Jany Štěpánkové mi stále zní v uších. Například tento košilatý dialog mě odboural vždycky, když jsem ho slyšel (vlastně i teď se řehním, jak měsíček na hnoji):
MARGOT Ten chlap mi řekl: „hele, stará spí, můžeš mi ho vykouřit.“
CLAUDE Ne!
MARGOT Jo!
CLAUDE To že řekl?
MARGOT Ano!
CLAUDE On řekl „stará“? Hulvát!
Nejde o ten text, jde o ten tón! Režisér Ladislav Smoček dokázal herce nenápadně přivést k dokonalému timingu, který nebyl školometsky zafixovaný, ale pulsoval životem každou reprízu. Když se pak Smoček potkal s někým, kdo na něj slyšel tak jako trio Vránová – Němec – Kostka, nemohlo vzniknout nic jiného než divadelní zázrak. Ano, narážím na Ledňáčka. Nejen díky Ledňáčkovi, ale také díky Picassovi (nejlepší ungelťácká role Vilmy Cibulkové!) jsem pochopil, či spíš pocítil, co to je, když „herec udělá figuru“.
Je toho tolik! Skoro třicet let poctivého divadla. V Archivu najdete rovných 60 titulů. Když jsem se v něm rochnil, myslel jsem na Soňu Červenou. Před svým recitálem Zpívá a vypráví Soňa Červená často zdůrazňovala, že ji nezajímá, „co bylo, ale co bude“. Snad se na mě „tam nahoře“ nebude hněvat, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Archiv takovou výjimkou bezesporu je.
Pavel Ondruch
Jedenáctou zderniérovanou smolařkou je inscenace Zpívat jako Gigli. Velkolepé filozofické dílo si sice k srdcím diváků krátce po covidové pandemii cestu nenašlo, v mém srdci ale uhnízdilo zásadně. Irská hra Toma Murphyho je bez příkras to, čemu se říká „masterpiece“. Jsem šťastný, že její první české jevištní oživení stihl zaznamenat DRAMOX (k vidění je ZDE).
Přestože jsem text Milanovy knihy při redakci procházel nespočetněkrát, a to včetně repertoárového seznamu, pořád mě v něm něco překvapovalo. Když jsem například na web vypisoval tvůrce inscenace z roku 2008 Láskou posedlí, pípl mi mobil se zprávou od kamarádky, že zemřel doyen ostravského – a rozhodně i českého – divadla Norbert Lichý. A ejhle: autorem hudby k prvnímu vstupu režiséra Janusze Klimszi do Ungeltu, byl právě pan Lichý… Čest jeho památce!
Ale bloudil jsem nejen jmény umělců, ale i časovými údaji. Možná si pomyslíte, že vás doplněná data derniér moc nerozvášní, ale chyba lávky! Fakt, že mimořádně náročná dramatická pitva manželského svazku z pera Edwarda Albeeho Hra o manželství se uváděla od 14. října 1999 do 20. června 2016, je prostě vzrušující. Chantal Poullain jako Gillian se s Jiřím Schmitzerem jako Jackem hádali, rozcházeli a zase sbližovali 387krát… Žádnou jinou inscenaci jsme tak dlouho neměli na repertoáru. A to ani tu nejreprízovanější: Šest tanečních hodin šesti týdnech (mezi lety 2006 a 2016 ji Chantal Poullain, nejdříve s Oldřichem Kaiserem a potom s Pavlem Křížem, zahrála 536krát). Dnes na paty Hře o manželství šlapou stále uváděné Deštivé dny, které měly premiéru před dvanácti lety 2. listopadu 2012.
Rozvášnilo vás to? Pokud ne, tak se spolehněte na fotogalerie. Ke každé inscenaci jsem nahrál většinu dostupného obrazového materiálu. A to i takové vzácné relikvie, jejichž papírové originály bylo třeba oscanovat. Ostatně fotky naší nejlegendárnější inscenace Bouřlivé jaro s Alenou Vránovou a Pavlem Liškou (premiéra v roce 1997) jsme pomocí scanu zachránili za pět minut dvanáct – bedlivé oko na některých z nich určitě zaznamená známky plísně…
To fotky z komorního muzikálu Líp se loučí v neděli s Martou Kubišovou byly v o něco lepším stavu. Fotografie telefonující Marty patří k mým nejoblíbenějším portrétům této divy – a to i ve srovnání s fotkami z Touhy jménem Einodis. Jaká škoda, že se Weberova muzikálová one-woman show hrála kvůli autorským právům jen necelé dva roky (od 21. listopadu 2001 do 19. června 2003).
Staré fotky vás tak nějak přirozeně přinutí podumat o času a stárnutí. Nejvíce mě ulpívající čas pleskl do obličeje paradoxně u Lásky a porozumění. To byla inscenace, v níž na prkna Ungeltu vůbec poprvé vstoupili Richard Krajčo a David Švehlík. Milan tyto talenty propojil sotva Richard přišel z Ostravy do Prahy a sotva David dokončil studia režie na DAMU. Z černobílých fotek (galerii najdete TADY) dýchá živočišná energie, hravost i divokost. Do Ungeltu vtrhlo mládí jako uragán. Mimochodem: díky této inscenaci vznikly Deštivé dny, neboť se na ní Richard s Davidem sblížili tak, že spolu chtěli – ba přímo museli – pracovat dál.
V roce premiéry Lásky a porozumění (2004) měla po čtyřech letech derniéru i v poslední době často zmiňovaná inscenace Jak vraždili sestru Charlie. Tereza Brodská v ní poprvé vstoupila na jeviště Ungeltu, aby se na něj vrátila o dvacet let později v Nadechnout se života. Moc fotek z Charlie není a ty, které se nám podařilo nascanovat neutají, jak úžasné napojení muselo panovat mezi Alenou Vránovou a Terezou Brodskou. Nejvíc je to znát z fotky, kterou jsem nahrál na titulní stranu. Zralá Alena Vránová na vrcholu sil, s životní zkušeností, rozvahou a sebejistotou, versus rozčepýřené kuřátko plné emocí, touhy a nevyčerpatelné energie.
Zavzpomínal jsem si i na Hanu Maciuchovou a Janu Štěpánkovou. A to ani ne na ty inscenace, na kterých jsem s nimi spolupracoval (4000 dnů, Pardál), ale na ty, kdy jsem je ještě obdivoval z temnoty hlediště. Hana Maciuchová poprvé vstoupila na jeviště Ungeltu v Růžových brýlích, kde jsem si díky její spoluhře se Zuzanou Bydžovskou uvědomil, jak přínosné může být setkání dvou odlišných hereckých metod. A u třídění fotek z Na útěku jsem znovu na vlastní kůži pocítil onu nezničitelnou lehkonohou sžíravou ironii, s jakou Jana Štěpánková jako Claude „stírala“ Margot Zlaty Adamovské. Celá řada tónů Jany Štěpánkové mi stále zní v uších. Například tento košilatý dialog mě odboural vždycky, když jsem ho slyšel (vlastně i teď se řehním, jak měsíček na hnoji):
MARGOT Ten chlap mi řekl: „hele, stará spí, můžeš mi ho vykouřit.“
CLAUDE Ne!
MARGOT Jo!
CLAUDE To že řekl?
MARGOT Ano!
CLAUDE On řekl „stará“? Hulvát!
Nejde o ten text, jde o ten tón! Režisér Ladislav Smoček dokázal herce nenápadně přivést k dokonalému timingu, který nebyl školometsky zafixovaný, ale pulsoval životem každou reprízu. Když se pak Smoček potkal s někým, kdo na něj slyšel tak jako trio Vránová – Němec – Kostka, nemohlo vzniknout nic jiného než divadelní zázrak. Ano, narážím na Ledňáčka. Nejen díky Ledňáčkovi, ale také díky Picassovi (nejlepší ungelťácká role Vilmy Cibulkové!) jsem pochopil, či spíš pocítil, co to je, když „herec udělá figuru“.
Je toho tolik! Skoro třicet let poctivého divadla. V Archivu najdete rovných 60 titulů. Když jsem se v něm rochnil, myslel jsem na Soňu Červenou. Před svým recitálem Zpívá a vypráví Soňa Červená často zdůrazňovala, že ji nezajímá, „co bylo, ale co bude“. Snad se na mě „tam nahoře“ nebude hněvat, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Archiv takovou výjimkou bezesporu je.
Pavel Ondruch
