"Nejdivadelnější" Vzhůru ke hvězdám
Slavný teatrolog Patrick Lonergan považuje dramatičku Marii Jones za „nejdivadelnější“ z irských dramatiků. Při zkoušení černé komedie Vzhůru ke hvězdám jsem pochopil, co má na mysli. Zásadní vliv na tom měly dvě zkušenosti: zkoušení s Ivou Pazderkovou a Petrou Nesvačilovou a osobní setkání s dramatičkou, která k nám na českou premiéru své komedie přiletěla z Belfastu.
Abych pojem divadelnost líp uchopil, vrátil jsem se k myšlenkám svého pedagoga, legendárního českého dramaturga a spoluzakladatele Činoherního klubu Jaroslava Vostrého. Ten v posledních letech bádá v oboru „scénologie“. Scénologie se „zabývá lidským chováním z hlediska jeho scéničnosti a scénování, tj. těmi jeho podobami, vlastnostmi a tendencemi, díky nimž se člověk a jeho výtvory jistým způsobem – a to buď záměrně, nebo i bezděky – jeví, a to nejen vizuálně.“ Divadelnosti se tak nemůže vyhnout (i když zkoumá také scénické projevy v reálném životě – třeba, jak se dnes sebescénujeme na sociálních sítích, anebo jak marketing scénuje zboží k prodeji).
Vostrý divadelnost považuje za „jistý druh scéničnosti, využívající specifických možností divadla, tedy těch možností, které ho také odlišují od filmu (včetně televize) s jeho dominantní (vývojovou) tendencí k civilnímu hereckému projevu a přirozenému prostředí.“ Uchopit ji optikou scénické události, tj. něčeho, co poutá pozornost a nutí někoho se na něco dívat, a zároveň něčeho umělého, odlišujícího se od reality, je nasnadě. Ale stačí nám to pro popis unikátní divadelnosti Marie Jones? Rozhodně ne!
Lonergan měl jistě na mysli i něco jako radost z proměn, radost ze hry (hravost), radost z řetězení situací, radost z biofilního pulsování energie, radost ze života. Vostrý tuhle oblast samozřejmě neopomíjí. Mluví o „mimování, jednodušeji řečeno, šaškování“, což v jeho pojetí ústí k „předvádění“. Ale co když potřeba dělat divadlo nepramení primárně z touhy, aby se na vás někdo díval, ale z touhy si pořádně zablbnout, zařádit, zakřepčit? Myslím, že přesně tento typ divadelnosti dominuje celému dílu naší severoirské dramatičky. A tento typ divadelnosti mě s ní mocně spojuje. I má láska k divadlu začala u existenciální potřeby křepčit.
A že jsme si při zkoušení hry Vzhůru ke hvězdám zakřepčili… (jistěže existenciálně)!
Na tiskové konferenci Ivča sebe a Péťu nazvala jadernými hlavicemi. A u toho se obě dvě podivovaly, že to s nimi na zkouškách zvládám. Pche! Vůbec jsem nerozuměl tomu, proč bych to zvládat neměl. Na každé zkoušce jsem se jejich živočišnou divadelností doslova opájel. Ungelt se stal zřídlem pulsující živé vody a kdokoli se kolem mihnul byl vzkříšen z mrtvolné každodennosti. Dokonce i kurýr, který nám dovezl nové „palivo“, rozuměj jídlo, a který po strmých schodech nejdřív sestupoval značně otráveně, posléze vystupoval vzhůru hbitými a veselými poskoky. A to zažil jen pár vteřin čtené zkoušky!
Kdyby přišel na prostorovou zkoušku, z Ungeltu by s největší pravděpodobností vyletěl nový X-Men a přepravní společnosti by k nám posílaly kurýry na upgrade. Jaderné hlavice se na 150 % aktivovaly až poté, co jsme text u stolu proanalyzovali, procítili, probrali a prověřili každou nuanci (a že nám to trvalo). Na první aranžovací zkoušce jsem pak přikován k sedačce sledoval, jak holky nepodléhají tradičnímu stresu ze vstupu na jeviště, ale jak jeviště podléhá jim. Mé přirovnání hry k jízdě na skluzavce si nevyložily tak, že sjedou skluzandu v parčíku mateřské školky, místo toho naskočily na ten nejdivočejší a nejšikmější tobogán. A když říkám naskočily, tak si představte střemhlavý skok. Svištěly takovou rychlostí, že jsem je chvíli sledoval přikován k sedačce, než mi došlo, že musím povstat a vykrývat zatáčky, z nichž mohly vykolejit. Jasněže občas vypadly (scéna, v níž se poprvé verbalizuje plán získání 120 liber nás mnohokrát vystřelila na tvrdou zem), ale vždy se hrdinsky zvedly a na tobogán naskočily zpět s ještě větším odhodláním.
Takto jsme projížděli každý zákrut tobogánu, až se nám podařilo nevypadnout ani z jednoho zrádného momentu. A najednou to už nebyl tobogán, ale horská dráha, která si s mou – vaší – pozorností chytře pohrává. Chvíli se hezky projíždíte a rozhlížíte po krajině, abyste pak spadli přes okroj, padali dolů, prudce se zatočili doprava, pak doleva, projeli studenou vodou, domem hrůzy atd. Z takové horské dráhy už vypadnout skoro nejde, a to ani v nečekaných podmínkách – jako například, když jedna z hereček (která vám prozradí premiérová fotogalerie na konci tohoto článku) musí na premiéře ze zdravotních důvodů nosit fixační krční límec…
K těmto orgiím divadelnosti by nemohlo dojít bez výborného křepčícího textu. Jedny z nejdivadelnějších hereček české kotliny se zde potkaly s nejdivadelnější dramatičkou irského ostrova. Nebylo možné, aby si nerozuměly. Docvaklo mi to hned, když jsem Marii Jones spatřil.
Situace v hotelové lobby, v níž mě rozpoznala, v níž vzkřikla mé jméno, v níž se vztyčila z křesílka, vyřítila se směrem ke mně a s vytřeštěnýma očima pronikavým hlasem rozvibrovala místnost uvítací tirádou by okamžitě mohla na jeviště. Neměl bych jedinou režijní připomínku. Energický tělesný projev třiasedmdesátileté Marie a zběsile rychlý dvojhlasný dialog okořeněný syrovým severoirským akcentem byla scéna, o jejíž scéničnosti bych mohl u Jaroslava Vostrého napsat disertaci. Ale nenechte se mýlit: druhý mluvčí dvojhlasného dialogu jsem nebyl já (ke slovu jsem se dostal mnohem, mnohem!, později), ale Mariina úplně stejně „divadelní“ kamarádka Colette. Jejich strhujícím vyprávěním o tom, jak opakovaně bloudí na cestě do hotelu a pokaždé potkávají jiný kostel („Jaktože je tady kostel na každým rohu?! Češi musí být strašně zbožní!“) by mohla začínat nová hra Marie Jones.
Prostě dvě kamarádky si to do Prahy přijely užít. A užily.
Dojalo mě, že první divácký smích, který inscenaci pokřtil, vyšel z hrdla právě Jones. A nebylo to jen tak nějaké uchechtnutí, ale, snad mi odpustí, řehot. Když pak o přestávce procházela uličkou a spatřila, jak se před ní schovávám (jo, byl jsem hodně nervózní, zvláště, když vím, jak moc ji štvaly některé inscenace její nejslavnější hry Plný kapsy šutrů…), chytla mě za ramena a rozezněla foyer kaskádou slovíček: „Brilliant! Brilliant! Brilliant!“, kterou s ní v kánonu pěla i Colette. Jistě si dokážete představit, co asi v tuto chvíli cítí režisér – jejich kánon dotvořily úlevné vítězné fanfáry mého barytonu (možná v tu chvíli spíše kontratenoru). „Thank you! Thank you! Thank you!“
Marie s Colette následné premiérové oslavě kralovaly tak moc, že jsme se neubránili dohadu, že na druhou premiéru dorazí znavené. Jaký omyl! Znavení jsme byli my, ony byly fit, jako kdyby žádný večírek nebyl. Druhé premiéře nezůstaly nic dlužné. Když jsme se nad ránem loučili – my těsně před kolapsem, ony teprve na začátku – nikomu nepřišlo divné, že Marie se mnou počítá, navzdory protestům, na své úterní premiéře v Dublinu.
Do Dublinu jsem kupodivu neodletěl, i když přiznávám: ještě tu nedělní noc (pondělní ráno) jsem na letenky zvědavě koukal. Škoda. Zrovna na tuhle, mnoha články vychvalovanou, hru si brousím zuby. Marie mi napsala, že mi ji pošle hned, jak do ní zapracuje změny plynoucí z nového nastudování. A u toho také shrnula celý náš premiérový víkend: „It was fantastic. I think Colette and I laughed for 3 days solid. I was exhausted having a good time. The cast and play were just superb...“
Opět jsem – tentokrát majestátním basem – zapěl: „Thank you!“. Pro každého dramaturga je zázrak, když objeví autora, který umí napsat dobrou a chytrou „divadelní“ komedii. Zázrak se stal.
Křepčete s námi!
Pavel Ondruch
Vostrý divadelnost považuje za „jistý druh scéničnosti, využívající specifických možností divadla, tedy těch možností, které ho také odlišují od filmu (včetně televize) s jeho dominantní (vývojovou) tendencí k civilnímu hereckému projevu a přirozenému prostředí.“ Uchopit ji optikou scénické události, tj. něčeho, co poutá pozornost a nutí někoho se na něco dívat, a zároveň něčeho umělého, odlišujícího se od reality, je nasnadě. Ale stačí nám to pro popis unikátní divadelnosti Marie Jones? Rozhodně ne!
Lonergan měl jistě na mysli i něco jako radost z proměn, radost ze hry (hravost), radost z řetězení situací, radost z biofilního pulsování energie, radost ze života. Vostrý tuhle oblast samozřejmě neopomíjí. Mluví o „mimování, jednodušeji řečeno, šaškování“, což v jeho pojetí ústí k „předvádění“. Ale co když potřeba dělat divadlo nepramení primárně z touhy, aby se na vás někdo díval, ale z touhy si pořádně zablbnout, zařádit, zakřepčit? Myslím, že přesně tento typ divadelnosti dominuje celému dílu naší severoirské dramatičky. A tento typ divadelnosti mě s ní mocně spojuje. I má láska k divadlu začala u existenciální potřeby křepčit.
A že jsme si při zkoušení hry Vzhůru ke hvězdám zakřepčili… (jistěže existenciálně)!
Na tiskové konferenci Ivča sebe a Péťu nazvala jadernými hlavicemi. A u toho se obě dvě podivovaly, že to s nimi na zkouškách zvládám. Pche! Vůbec jsem nerozuměl tomu, proč bych to zvládat neměl. Na každé zkoušce jsem se jejich živočišnou divadelností doslova opájel. Ungelt se stal zřídlem pulsující živé vody a kdokoli se kolem mihnul byl vzkříšen z mrtvolné každodennosti. Dokonce i kurýr, který nám dovezl nové „palivo“, rozuměj jídlo, a který po strmých schodech nejdřív sestupoval značně otráveně, posléze vystupoval vzhůru hbitými a veselými poskoky. A to zažil jen pár vteřin čtené zkoušky!
Kdyby přišel na prostorovou zkoušku, z Ungeltu by s největší pravděpodobností vyletěl nový X-Men a přepravní společnosti by k nám posílaly kurýry na upgrade. Jaderné hlavice se na 150 % aktivovaly až poté, co jsme text u stolu proanalyzovali, procítili, probrali a prověřili každou nuanci (a že nám to trvalo). Na první aranžovací zkoušce jsem pak přikován k sedačce sledoval, jak holky nepodléhají tradičnímu stresu ze vstupu na jeviště, ale jak jeviště podléhá jim. Mé přirovnání hry k jízdě na skluzavce si nevyložily tak, že sjedou skluzandu v parčíku mateřské školky, místo toho naskočily na ten nejdivočejší a nejšikmější tobogán. A když říkám naskočily, tak si představte střemhlavý skok. Svištěly takovou rychlostí, že jsem je chvíli sledoval přikován k sedačce, než mi došlo, že musím povstat a vykrývat zatáčky, z nichž mohly vykolejit. Jasněže občas vypadly (scéna, v níž se poprvé verbalizuje plán získání 120 liber nás mnohokrát vystřelila na tvrdou zem), ale vždy se hrdinsky zvedly a na tobogán naskočily zpět s ještě větším odhodláním.
Takto jsme projížděli každý zákrut tobogánu, až se nám podařilo nevypadnout ani z jednoho zrádného momentu. A najednou to už nebyl tobogán, ale horská dráha, která si s mou – vaší – pozorností chytře pohrává. Chvíli se hezky projíždíte a rozhlížíte po krajině, abyste pak spadli přes okroj, padali dolů, prudce se zatočili doprava, pak doleva, projeli studenou vodou, domem hrůzy atd. Z takové horské dráhy už vypadnout skoro nejde, a to ani v nečekaných podmínkách – jako například, když jedna z hereček (která vám prozradí premiérová fotogalerie na konci tohoto článku) musí na premiéře ze zdravotních důvodů nosit fixační krční límec…
K těmto orgiím divadelnosti by nemohlo dojít bez výborného křepčícího textu. Jedny z nejdivadelnějších hereček české kotliny se zde potkaly s nejdivadelnější dramatičkou irského ostrova. Nebylo možné, aby si nerozuměly. Docvaklo mi to hned, když jsem Marii Jones spatřil.
Situace v hotelové lobby, v níž mě rozpoznala, v níž vzkřikla mé jméno, v níž se vztyčila z křesílka, vyřítila se směrem ke mně a s vytřeštěnýma očima pronikavým hlasem rozvibrovala místnost uvítací tirádou by okamžitě mohla na jeviště. Neměl bych jedinou režijní připomínku. Energický tělesný projev třiasedmdesátileté Marie a zběsile rychlý dvojhlasný dialog okořeněný syrovým severoirským akcentem byla scéna, o jejíž scéničnosti bych mohl u Jaroslava Vostrého napsat disertaci. Ale nenechte se mýlit: druhý mluvčí dvojhlasného dialogu jsem nebyl já (ke slovu jsem se dostal mnohem, mnohem!, později), ale Mariina úplně stejně „divadelní“ kamarádka Colette. Jejich strhujícím vyprávěním o tom, jak opakovaně bloudí na cestě do hotelu a pokaždé potkávají jiný kostel („Jaktože je tady kostel na každým rohu?! Češi musí být strašně zbožní!“) by mohla začínat nová hra Marie Jones.
Prostě dvě kamarádky si to do Prahy přijely užít. A užily.
Dojalo mě, že první divácký smích, který inscenaci pokřtil, vyšel z hrdla právě Jones. A nebylo to jen tak nějaké uchechtnutí, ale, snad mi odpustí, řehot. Když pak o přestávce procházela uličkou a spatřila, jak se před ní schovávám (jo, byl jsem hodně nervózní, zvláště, když vím, jak moc ji štvaly některé inscenace její nejslavnější hry Plný kapsy šutrů…), chytla mě za ramena a rozezněla foyer kaskádou slovíček: „Brilliant! Brilliant! Brilliant!“, kterou s ní v kánonu pěla i Colette. Jistě si dokážete představit, co asi v tuto chvíli cítí režisér – jejich kánon dotvořily úlevné vítězné fanfáry mého barytonu (možná v tu chvíli spíše kontratenoru). „Thank you! Thank you! Thank you!“
Marie s Colette následné premiérové oslavě kralovaly tak moc, že jsme se neubránili dohadu, že na druhou premiéru dorazí znavené. Jaký omyl! Znavení jsme byli my, ony byly fit, jako kdyby žádný večírek nebyl. Druhé premiéře nezůstaly nic dlužné. Když jsme se nad ránem loučili – my těsně před kolapsem, ony teprve na začátku – nikomu nepřišlo divné, že Marie se mnou počítá, navzdory protestům, na své úterní premiéře v Dublinu.
Do Dublinu jsem kupodivu neodletěl, i když přiznávám: ještě tu nedělní noc (pondělní ráno) jsem na letenky zvědavě koukal. Škoda. Zrovna na tuhle, mnoha články vychvalovanou, hru si brousím zuby. Marie mi napsala, že mi ji pošle hned, jak do ní zapracuje změny plynoucí z nového nastudování. A u toho také shrnula celý náš premiérový víkend: „It was fantastic. I think Colette and I laughed for 3 days solid. I was exhausted having a good time. The cast and play were just superb...“
Opět jsem – tentokrát majestátním basem – zapěl: „Thank you!“. Pro každého dramaturga je zázrak, když objeví autora, který umí napsat dobrou a chytrou „divadelní“ komedii. Zázrak se stal.
Křepčete s námi!
Pavel Ondruch
