Oslava 28. výročí Divadla Ungelt
Divadlo Ungelt otevřel Milan Hein 2. října 1995. Včera jsme oslavili 28 let jeho existence. Jistě, možná namítnete, že to bylo s pětidenním zpožděním, ale letošní 2. říjen připadl na pondělí a na takovou slávu se všední den nehodí. Počkali jsme si na sobotu. V neděli totiž musel vstávat jen ten, kdo Vám chtěl o tom zčerstva napsat.
S kolegy, umělci, přáteli divadla, členy Mecenášského klubu, prostě všemi, kteří si svůj život jen těžko dokáží bez Ungeltu představit, jsme se setkali v 19 hodin na Kamenné scéně. Žádné představení na programu nebylo, přesto je oslava každý rok spojena s několika rituály. Usadili jsme se v divadelním sále a netrpělivě očekávali až na jeviště vstoupí hlavní „velekněz“ – náš principál.
První rituál je Milanovo „hlášení tam nahoru“. Je určeno jednak Miloši Kopeckému a Otovi Ornestovi (oba byli Milanovi při zakládání vysněného Ungeltu oporou i inspirací) a jednak všem dalším, kteří s námi už nejsou (od Hany Maciuchové přes Věru Čáslavskou až po Václava Havla). Milan pro ně (a i pro přítomné hosty) shrne, co se v poslední sezóně v Ungeltu dělo. Připomene nejen všechny novinky (Příběh ze zoo, Všechny báječný věci, Stůl pro dva a Brácha), ale nevyhne se ani otevřenému dopisu, kterým vyzval premiéra Petra Fialu k prosazení stejných práv pro všechny.
Když vzpomíná, jak o manželství stejnopohlavních párů v mládí snil, jen těžko se dá ubránit pocitu absurdity, že i v roce 2023 je třeba obhajovat něco tak samozřejmého. Ještě větší pocit bolestné absurdity zavládne, když Milan upozorňuje, že i dnes jsou na světě lidé, kteří se uchylují k válečné agresi. Chvílí ticha jsme vyjádřili podporu státu Izrael, který byl napaden palestinským Hamásem.
Přeskočit zpět na téma divadla bylo najednou obtížné, ale nakonec není divadlo jeden ze způsobů, jak se pokusit vyrovnat se světem, ve kterém žijeme? Tuto sílu živého umění nečekaně potvrdil i slavný chirurg Pavel Pafko. Divadlo připodobnil k „potravě pro duši“ a Ungelt ke kuchyni, která ho spolehlivě „živí“ již dlouhá léta.
Poté byla řada na mně. Měl jsem povyprávět, co nás v této sezóně čeká. Prozradil jsem, že na repertoáru máme už 20 titulů a že tím pádem můžeme konečně zvolnit. Tuto sezónu se nám podařilo započít plánovaný a dlouhodobě udržitelný model odpovídající velikosti divadla i počtu jeho pracovníků: dvě premiéry za jednu sezónu. První polovina této sezóny patří hře Nadechnout se života, o které jste si na blogu již četli, a druhá polovina bude zasvěcena komedii Vzhůru ke hvězdám, o které Vám tady napíšu příště.
Nejdůležitější rituál spojený s výročím je předávání židlí. Významné osobnosti veřejného života svým oblíbeným kusem nábytku manifestují náklonnost k Ungeltu. Ve foyer divadla je sice židlí více než dost, ale pro tradici, kterou svým otáčivým křeslem založil Miloš Kopecký, máme prostě slabost. A zdá se, že nejen my – nedávno jsem si před představením všiml dvou divaček, které se se skleničkou v ruce rozhodovaly „na koho“ se posadí. Nakonec se vesele přetahovaly o Igora Orozoviče.
Letos nám darovalo židle pět osobností.
Židle GUSTAVA OPLUSTILA. Slavný televizní scénárista do Ungeltu chodíval často. Milanovi, svému kamarádovi a krajanovi z Hranic na Moravě, při tom sliboval, že až přijde čas, daruje divadlu židli, na které celý život psal. Pan Oplustil zemřel v říjnu loňského roku v úctyhodných devadesáti šesti letech a letos jeho přání zrealizoval vnuk. Marko Milanovič nám přinesl dědečkovu tonetku z padesátých let. Gustav Oplustil na ní prý psal až do devadesátých let, kdy si kvůli bolestem zad koupil pohodlnější kus. Přesto nepolstrovanou vzácnost nechal stát v dosahu psacího stolu – byla zárukou tvůrčí invence.
Židle MILANA SCHEJBALA. Režisér, pedagog DAMU a dlouholetý podporovatel ochotnického divadla, který má v Ungeltu na svědomí inscenace Dovolená paní Josefy a Staří mistři, přinesl židli také z padesátých let. Pochází z „kraje zapadlých vlastenců“ – z Vysoké nad Jizerou. Milan tam s manželkou Pavlínou vášnivě chataří a s rodným krajem své ženy více než srostl. „Dědeček manželky byl ředitel záložny a celý život šetřil, aby si koupili domeček. A když už měli našetřeno, přišla reforma. A tak si nekoupili domeček, ale čtyři židle. A tohle je jedna z nich.“
Židle BLANKY A JIŘÍHO KUBÍKOVÝCH. Novináři Seznam Zpráv přinesli polstrovanou barovou židličku. „Ta židle vůbec není originální, nemá žádnou historii, protože jsme se nedávno přestěhovali a všeho se zbavili. Ale žila s námi aspoň 14 dní.“ Jistě nebudu mluvit jen za sebe, že když jsem tuhle měkoučkou barovou židličku spatřil, představoval jsem si, jak skvěle bude sloužit jako přístavek u technické kabiny.
Židle RADOVANA KLUČKY. Herec, hvězda internetového skečového pořadu Mezi Půlky a „Mrtvola“, díky níž vyvrcholí groteska Slepice na zádech, si s výběrem židle dlouho lámal hlavu. Nakonec si vzpomněl na židli, na které se během dospívání ve Zlíně pokoušel vytvářet první autorské texty (od skečů až po milostné dopisy). Když ji však z Moravy přivezl, uvědomil si, že je ošklivá. Strašně ošklivá. A tak použil jen sedák a vyrobil originální kus, který si hned po odhalení vysloužil bouřlivý potlesk (ve foyer ji určitě neminete).
Židle DALIBORA GONDÍKA. Přestože ještě před týdnem byl Dalibor nemocný a museli jsme rušit reprízy Stolu pro dva, na oslavu už naštěstí přišel. Byl ve skvělé kondici a přinesl nám vlastní profesionální bubenickou židli. Koupil si ji 3. října 1995 (!), v den narozenin svého tatínka Bohumila Gondíka, a Daliborovu muzikantskému „zadku sloužila celých 28 let“. Tak dlouho, jak Ungelt slouží Vám.
Po předání židlí nás čekalo ještě jedno překvapení. Na jeviště vystoupila Dana Píchová, blízká přítelkyně Soni Červené a vykonavatelka její závěti. Paní Píchová předala Ungeltu sice ne židli (tu Soňa Červená už Ungeltu darovala), ale raritní obraz. Soňu Červenou na něm zpodobnil sám Milan Kundera a obraz jí do Ungeltu s věnováním poslal několik měsíců po premiéře recitálu Zpívá a vypráví Soňa Červená. Paní Píchová nám sdělila, že si Soňa Červená přála, aby obraz v Ungeltu zůstal.
Jak večer pokračoval si dokážete bezpochyby dobře představit – přesunuli jsme se do klubu a posilněni lahodným výročním dortem jsme se společně radovali z ohromné cesty, kterou Ungelt za ta léta ušel. Sezóna 2023 / 2024 je tak oficiálně zahájená!
První rituál je Milanovo „hlášení tam nahoru“. Je určeno jednak Miloši Kopeckému a Otovi Ornestovi (oba byli Milanovi při zakládání vysněného Ungeltu oporou i inspirací) a jednak všem dalším, kteří s námi už nejsou (od Hany Maciuchové přes Věru Čáslavskou až po Václava Havla). Milan pro ně (a i pro přítomné hosty) shrne, co se v poslední sezóně v Ungeltu dělo. Připomene nejen všechny novinky (Příběh ze zoo, Všechny báječný věci, Stůl pro dva a Brácha), ale nevyhne se ani otevřenému dopisu, kterým vyzval premiéra Petra Fialu k prosazení stejných práv pro všechny.
Když vzpomíná, jak o manželství stejnopohlavních párů v mládí snil, jen těžko se dá ubránit pocitu absurdity, že i v roce 2023 je třeba obhajovat něco tak samozřejmého. Ještě větší pocit bolestné absurdity zavládne, když Milan upozorňuje, že i dnes jsou na světě lidé, kteří se uchylují k válečné agresi. Chvílí ticha jsme vyjádřili podporu státu Izrael, který byl napaden palestinským Hamásem.
Přeskočit zpět na téma divadla bylo najednou obtížné, ale nakonec není divadlo jeden ze způsobů, jak se pokusit vyrovnat se světem, ve kterém žijeme? Tuto sílu živého umění nečekaně potvrdil i slavný chirurg Pavel Pafko. Divadlo připodobnil k „potravě pro duši“ a Ungelt ke kuchyni, která ho spolehlivě „živí“ již dlouhá léta.
Poté byla řada na mně. Měl jsem povyprávět, co nás v této sezóně čeká. Prozradil jsem, že na repertoáru máme už 20 titulů a že tím pádem můžeme konečně zvolnit. Tuto sezónu se nám podařilo započít plánovaný a dlouhodobě udržitelný model odpovídající velikosti divadla i počtu jeho pracovníků: dvě premiéry za jednu sezónu. První polovina této sezóny patří hře Nadechnout se života, o které jste si na blogu již četli, a druhá polovina bude zasvěcena komedii Vzhůru ke hvězdám, o které Vám tady napíšu příště.
Nejdůležitější rituál spojený s výročím je předávání židlí. Významné osobnosti veřejného života svým oblíbeným kusem nábytku manifestují náklonnost k Ungeltu. Ve foyer divadla je sice židlí více než dost, ale pro tradici, kterou svým otáčivým křeslem založil Miloš Kopecký, máme prostě slabost. A zdá se, že nejen my – nedávno jsem si před představením všiml dvou divaček, které se se skleničkou v ruce rozhodovaly „na koho“ se posadí. Nakonec se vesele přetahovaly o Igora Orozoviče.
Letos nám darovalo židle pět osobností.
Židle GUSTAVA OPLUSTILA. Slavný televizní scénárista do Ungeltu chodíval často. Milanovi, svému kamarádovi a krajanovi z Hranic na Moravě, při tom sliboval, že až přijde čas, daruje divadlu židli, na které celý život psal. Pan Oplustil zemřel v říjnu loňského roku v úctyhodných devadesáti šesti letech a letos jeho přání zrealizoval vnuk. Marko Milanovič nám přinesl dědečkovu tonetku z padesátých let. Gustav Oplustil na ní prý psal až do devadesátých let, kdy si kvůli bolestem zad koupil pohodlnější kus. Přesto nepolstrovanou vzácnost nechal stát v dosahu psacího stolu – byla zárukou tvůrčí invence.
Židle MILANA SCHEJBALA. Režisér, pedagog DAMU a dlouholetý podporovatel ochotnického divadla, který má v Ungeltu na svědomí inscenace Dovolená paní Josefy a Staří mistři, přinesl židli také z padesátých let. Pochází z „kraje zapadlých vlastenců“ – z Vysoké nad Jizerou. Milan tam s manželkou Pavlínou vášnivě chataří a s rodným krajem své ženy více než srostl. „Dědeček manželky byl ředitel záložny a celý život šetřil, aby si koupili domeček. A když už měli našetřeno, přišla reforma. A tak si nekoupili domeček, ale čtyři židle. A tohle je jedna z nich.“
Židle BLANKY A JIŘÍHO KUBÍKOVÝCH. Novináři Seznam Zpráv přinesli polstrovanou barovou židličku. „Ta židle vůbec není originální, nemá žádnou historii, protože jsme se nedávno přestěhovali a všeho se zbavili. Ale žila s námi aspoň 14 dní.“ Jistě nebudu mluvit jen za sebe, že když jsem tuhle měkoučkou barovou židličku spatřil, představoval jsem si, jak skvěle bude sloužit jako přístavek u technické kabiny.
Židle RADOVANA KLUČKY. Herec, hvězda internetového skečového pořadu Mezi Půlky a „Mrtvola“, díky níž vyvrcholí groteska Slepice na zádech, si s výběrem židle dlouho lámal hlavu. Nakonec si vzpomněl na židli, na které se během dospívání ve Zlíně pokoušel vytvářet první autorské texty (od skečů až po milostné dopisy). Když ji však z Moravy přivezl, uvědomil si, že je ošklivá. Strašně ošklivá. A tak použil jen sedák a vyrobil originální kus, který si hned po odhalení vysloužil bouřlivý potlesk (ve foyer ji určitě neminete).
Židle DALIBORA GONDÍKA. Přestože ještě před týdnem byl Dalibor nemocný a museli jsme rušit reprízy Stolu pro dva, na oslavu už naštěstí přišel. Byl ve skvělé kondici a přinesl nám vlastní profesionální bubenickou židli. Koupil si ji 3. října 1995 (!), v den narozenin svého tatínka Bohumila Gondíka, a Daliborovu muzikantskému „zadku sloužila celých 28 let“. Tak dlouho, jak Ungelt slouží Vám.
Po předání židlí nás čekalo ještě jedno překvapení. Na jeviště vystoupila Dana Píchová, blízká přítelkyně Soni Červené a vykonavatelka její závěti. Paní Píchová předala Ungeltu sice ne židli (tu Soňa Červená už Ungeltu darovala), ale raritní obraz. Soňu Červenou na něm zpodobnil sám Milan Kundera a obraz jí do Ungeltu s věnováním poslal několik měsíců po premiéře recitálu Zpívá a vypráví Soňa Červená. Paní Píchová nám sdělila, že si Soňa Červená přála, aby obraz v Ungeltu zůstal.
Jak večer pokračoval si dokážete bezpochyby dobře představit – přesunuli jsme se do klubu a posilněni lahodným výročním dortem jsme se společně radovali z ohromné cesty, kterou Ungelt za ta léta ušel. Sezóna 2023 / 2024 je tak oficiálně zahájená!
